Fryštácký dogtrekking 2014… naše longové poprvé, na které se nezapomíná. Který čerchmant nám tenkrát nakukal, že máme jít na Fryšták! Jako prvotní zkušenost s longem je tento extrémní podnik pro nováčky poněkud těžko skousnutelný. Prvně jde o terén. Tady nejsou milé stoupačky, jako v Krkonoších, či v Orlických horách. Hostýnsko-vsetínská hornatina se nám měla ukázat, jako prudká, špičatá, s kamenitými cestami, kde využijete všech čtyř končetin a vděčně přijmete navíc pomoc dalších čtyř končetin psího parťáka. A pak to počasí. Téměř vždy na tuto akci prší… Ale datumově nám to s Luckou prostě jinam nevyšlo. Dál byly agility závody, mé státnice atd. Rozhodly jsme se tedy, s konečnou platností, že se vydáme na Fryšták a nic nás nemohlo zviklat. Nejprve se nás snažila zviklat předpověď počasí. Ta se už týdny dopředu neobyčejně shodovala: 11. - 14. 9. 2014 bude pršet. Jak se datum blížilo, bylo počasí přesnější, ale stejně zarputile deštivé. Přátelé a rodina, kteří znali naše záměry, nás od této akce odrazovali, ale co bychom to byly za dogtrekaře, kdyby nás pár kapek odradilo – dobře, tohle byla učesaná věta, verze „pro tisk“, nám se to prostě nechtělo vzdávat dopředu. Ve čtvrtek po obědě jsme autem vyrazili na cestu k Fryštáku: já, Lucka, šeltie Jane a koliák Cody. Týden dopředu pršelo a lilo i prakticky celou cestu… Ale bylo veselo. V duchu jsem procházela povinnou výbavu. Měla jsem vše (a spoustu věcí navíc). Jeli jsme daleko, daleko do zlínského kraje, do kempu Patriot v Držkové. Obec Držkovou, zapadlou v mokré temnotě lesnatých vrchů, jsme kupodivu našli. Ubytovaly jsme se, zaregistrovaly a podstoupily nesmírně důležitý „brífing“ neboli informační schůzku. Dostaly jsme mapy, itineráře a kartičky pro kontroly. Dle vzoru zkušenějších jsme vše oblepily izolepou. A šlo se spát. Už nelilo, ale pod oknem vytrvale zurčela řeka… Na cestě V pátek ráno vstáváme. Neprší. I když ono to bylo jedno. Mokro bylo všude, z lesů se pářilo a vzduch byl tak nasycen vlhkostí, že jsme long mohli skoro uplavat. Je fakt, že jsme na cestu nevyráželi moc časně. Poučily jsme se s Luckou z chyb a nechaly jsme před sebou odstartovat dostatečný počet trekařů. Hned po startu (zpříjemněném panákem slivovice) jsme tak věděly kudy jít i bez koukání do mapy. Chvíli jsme šli po asfaltce a pak frnk nahoru do lesů. A z lesů se proti nám valilo bahno a my už na prvních kilometrech poznali, že bude třeba zápasit o každý krok. Do kopce se šlo stylem: jeden krok dopředu, dva popojet zpět… Kdo nebyl během první půl hodiny do pasu od bahna, byl podezřelý. Psům se to docela líbilo. Cody táhl a čvachtal si to bahnem přede mnou. Okolí bylo nádherné. Šli jsme lesními cestami, loukami a pastvinami. Jen jsme vyšli výš, naskytly se nám nádherné výhledy na hluboké lesy zahalené v mokré mlze. Aspoň neprší, libovaly jsme si do prvního deště. Lít začalo (a potvrdilo předpověď) někdy před dvanáctou. Od té doby začala oblíbená hra: jak se obléci, abychom byly co nejméně mokré. Jednoduše: co nejméně. Ale na to jsme přišly až o pár kilometrů dál. Zatím jsme se mořily s pláštěnkami, které se stejně tváří tvář mase vody, vzdávaly funkčnosti. A tak jsme už zpočátku měly spoustu zastávek: obléct pláštěnku, sundat pláštěnku, najíst se, vyhrabat se z bahna… Ano, další libůstkou byly pády. Strmé kamenité cesty v lese, kde se proti vám hnalo bahno a voda a vy jste klouzali s ním dolů, i když jste chtěli nahoru… to bylo něco, ale pro stabilitu byly nakonec mnohem horší sestupy. Tady vážně musel pes umět, že z kopce se netahá! A vrchol všeho byl těžký batoh, který narušoval jakoukoliv získanou stabilitu. Vtipná byla stezička vedoucí prudce vzhůru lesem a pastvinami, která se změnila v zurčící potůček. Nešlo jít vedle lesem stejně, jako nešlo jít v pěšince. A tato vymazlená turistická cesta vedla přes pastviny s dobytkem, kdy jsme musely (s batohem) podlézat ohradníky! Jo, jo, to byla ta žlutá ze vsi Kašava. Na Sýkorce (první kontrola, za sebou máme 12 km bahna) jsme přešli na modrou, pak na rozcestníku Na písečném na červenou a byli jsme u zříceniny hradu Lukov. Jedná se o velice romantickou zříceninu, které mlha dodala tu správnou atmosféru. Kousek před Fryštákem byla živá kontrola. Daly jsme si pivo, psi si odpočinuli. A pak zvesela dál. Ve Fryštáku na návsi byla kontrola na 23 km. Něco jako oběd jsme si dali na odpočívadle za Fryštákem. To jsme byly tenkrát ještě nezkušené. Dnes bychom zapadly do první hospody. Kilometry a hodiny ubíhaly v poněkud špatném poměru. Světla ubývalo. Na kontrole pod zříceninou Křídlo jsme měli za sebou přes 35 km. Potkali jsme se tu se staršími zkušenými trekaři a spolu s nimi svorně zabloudili v čerstvě vymýcené bučině. Cesty tu byly rozježděné a stylem pád, skluz jsme za deště "sešli" strmý svah. Lesní svážnice byla jednou velkou bahnitou řekou. K opravdové řece jsme se dostali o kus níž. Ale tady přes ni most nevedl, k tomu jsme nestrefili. A pokud jsme se nechtěli vracet do kopce, museli jsme vpřed. Byl tu jen brod, v suchém létě jistě krásně průchozí, teď se tu valila masa vody. Oba zkušení trekaři nedbali vody po kolena a výše. Bez zutí bot („No co, už jsou stejně mokré.“) řeku přebrodili. To se to brodí někomu, kdo má haskouna, křížence němčáka a ne malou šeltii, která by ve vodě nestačila. S Luckou jsme si poctivě zuly boty, sundaly ponožky a šly brodit. Lucka na zádech batoh, v náručí šeltii. Cody odvážně vešel do proudu přede mnou, s ocasem sebevědomě vztyčeným. Masa vody se mu opírala do srsti a mírně vychylovala z kurzu. Přebrodili jsme. I v něčem tak prostém se dá udělat chyba: nedostatečně jsem si vyhrnula nohavice, nacucaly se vodou a tato voda mi pak natekla do bot, takže na zbytek treku jsem měla vystaráno. Suché ponožky byly zbytečné. Po dalším mírném bloudění jsme došli do Rusavy. To už se stmívalo a stále lilo... Noc, bivak a ráno Nadcházející noc a bivak by sami o sobě vydaly na rozsáhlou povídku. Dejme tomu, že to zjednoduším. Ve středu Rusavy se nachází jedna hospoda umístěná v nadměrné socialistické kostce s terasou. Hned vedle je zastávka. Vedle zastávky je milá hospůdka. Spolu se staršími dogtrekaři jsme zapadli do té betonové připomínky let minulých. V rozlehlé terase jsme dali najíst psům a uvnitř jsme si dali grog. S Luckou jsme se převlékly do suchého. Zásadní chyba. Dogtrekaři pokračovali dál, my jsme se zabývaly myšlenkami na bivak. Sice zabivakujeme zbytečně brzy, ale když pak brzy vstaneme, tak se to dá dohnat… A protože se nám nechtělo hledat vhodné (hlavně suché!) místo na bivak po všech čertech, zůstaly jsme v zastávce mezi hospodami. Ale o spánku se nedalo ani mluvit. Tak do půlnoci okolo chodili trekaři. Někteří se stavili v hospodě a pokračovali dál, jiní to přesně zde vzdávali a nechávali se z Rusavy odvést. To tak ležím konečně v suchu v temnotě zastávky, skoro spím. Cody leží vedle mne. A ťukání na zastávku: „Dáte si koláčky?“ s díky odmítáme. A po nějaké době opět zaťukání: „Vejdou se k vám ještě dva psi a lidi?“ Spíše nevejdou, než jo… Na chvíli se vše uklidnilo. Některý z místních domorodců venčí psa tím způsobem, že psu jen otevře dveře na náves. Labrador si prozkoumává voňavý terén a zjistí, že něco zajímavého je v zastávce. Vydá se tam. A náhle, bez jediného zvuku se ve dveřích zastávky vztyčí kolie. V mžiku na nohou, s ocasem vzhůru a se sebejistotou u tohoto konkrétního tvora nevídanou! V tu chvíli (bez jediného zvuku) by zahnal i lva. Labrador vzal nohy na ramena okamžitě. A pak byl konečně klid. Z polospánku mne postupně vyrušila auta. Přijížděla a hned zase odjížděla z předimenzovaného parkoviště před hospodou. Túrování motorů, hlasy. Ani nechci naslouchat, ale slyším. A v tu ránu jsem vzhůru. Za hlavou mi probíhají obchody! O půlnoci! Člověk nemusí dvakrát přemýšlet, co se tam prodává. Tiše jsem si zavolala Codyho. Ten oka nezamhouřil a upřeně sledoval dění před zastávkou. Říkám si, že co se tam děje, rozhodně není má věc, já spím. Navíc jim ani moc nerozumím, že jo. V tom jsem pochytila slova jednoho zákazníka: „Hele a to ti nevadí, že támhle v zastávce někdo spí?“ „To je v pohodě, ti nejsou zdejší.“ Zněla klidná odpověď. Vše pak nějak splynulo v polospánku. Auta zmizela a na chvíli byl klid… Kolem třetí ráno musela někde poblíž končit diskotéka, protože okolo procházela spousta ožralých děcek. A naše zastávka pro ně zřejmě měla být příjemným místem na odpočinek a jiné, ne tak poklidné aktivity. Cody ve dveřích každého přesvědčil, že to není dobrý nápad. Tak chudáci museli zvracet před zastávkou a ne uvnitř… A když už se zdálo, že se konečně vyspím, zazvonil potměšilý budík. Vstávat, obléct si mokré věci, nasadit mokrý batoh, obout mokré boty a vzhůru na cestu. Zde je zvolání „Vzhůru na cestu“ doslovné, protože nás čekalo táhlé stoupání na Pardus. Tam přišla odměna za veškeré útrapy. Už nelilo, foukal ostrý vítr a nebe s mraky i ranními opary vytvořilo neuvěřitelnou podívanou v barvách červené, oranžové, růžové, žluté, modré a další dobré stovky barev. Druhý den
Seběhli jsme z Pardusu a mířili na Hostýn. Upřímně jsem se na toto poutní místo těšila. Což byl asi důvod toho, že jsme tam vůbec nestrefili! Kousek pod Hostýnem jsme nevhodně odbočili z trasy a šli úplně někam jinam. Asi únava. Máme jít do kopce a my jdeme po rovině. Když nám došlo, že je něco špatně, moc špatně, byli jsme příliš daleko. U nejbližšího obydleného místa jsme zastavili. Já hlídala psy, Lucka šla k opuštěné vile pro radu a vodu. Dostalo se nám obojího. Dle rady jsme měli jít polňačkou k lesu, pak okolo lesa, přejít na další polňačku, podejít zahrádky, dostat se na turistické značení a po něm snad na kontrolu. Zašli jsme si, ale nakonec jsme se dobrali na správnou cestu a dali krátký oddech na kontrole ve vsi Chvalčov. Měli jsme v nohách něco přes 50 km. Teoreticky nás čekalo něco málo přes třicet kilometrů, to bylo stále optimistické. A všichni trekaři byli dávno před námi. A tak jsme víceméně osaměle stoupali nádhernými bučinami do nekonečného kopce, na Kelčský Javorník (865 m. n. m.). Kolem nás jen les a mlha, kterou probleskovalo i sluníčko. Bylo tam nádherně. Další víska čekala až za nějakých 7 km. Nahoře na hřebeni v lesích jsme pojedli. Cody se tvářil, že jakékoliv množství jídla je málo. Zřejmě bude mít už nadosmrti hlad. Sežral veškeré své granule a začal dostávat něco málo z mých zásob. Při sestupu do Rosošné jsme opět bloudili. Sem a tam. Nakonec jsme se do vsi skulili po nějaké pěšině. Ve vsi jsme u odpočívadla dali přestávku. Lucka šla k nejbližšímu obydlí pro vodu. Vrátila se nejen s vodou, ale i se skleněnými flaštičkami se šťávou a vlastně i s vlastníkem vody. Milý povídavý pán, který si chtěl moc povídat. Natolik, že s námi absolvoval následujících asi 5 kilometrů, protože se bál, abychom nezabloudily! Vzal s sebou svého jorkšíra, vesele popobíhal před námi, a neustále na nás dotíral s nevhodnými (pro doktrekaře) otázkami: "Proč ty psi nepustíte? A nechcete vzít batohy?" Radostně nás hnal do kopce, po cestách, které tak dobře znal a o kterých nám neustále vykládal. U rozcestníku nás opustil. Děkovaly jsme mu za vše a když zmizel za stromy, když už jsme neslyšely jeho veselý hlas, upadly jsme zmoženě do jehličí. V tom jsem zjistila, že jsem při tom poklusu ztratila naše kontrolní kartičky! Nejen mou, ale i Lucky. Nechala jsem Codyho odpočívat a rozběhla jsem se po cestě zpět, ale lístky už jsem nenašla. Veškeré prošlé kontroly, orazítkované na kartičkách... vše bylo pryč, neměly jsme důkaz, že jsme trasu prošli!!! V tu chvíli se mi to chtělo vzdát. Lucka mne ukecala, že je to jedno. Další kontroly budeme štípat do mapy. A tak jsme šli dál... Do cíle jsme to neměli už daleko. Prošli jsme přes Tesák, na kontrole Pod Křížkem (kterou jsme orazily do map) jsme za sebou měli 75 km. A pak jsme bloudili, nacházeli se... Kolem šesté začalo lít. Plánovali jsme si, že do deseti jsme v cíli. Na chvíli jsme usedli pod stříškou odpočívadla. Kousek vedle byla silnice, zurčel tu potůček. A lilo a lilo a lilo. Nejdřív to bylo strašně fajn. Jako bychom už nikdy nemuseli dělat nic jiného, než v poklidu vychutnávat život na tom odpočívadle. Byl to velmi zajímavý stav mysli, do kterého jsem se tam dostala. Odpočívali jsme relativně v suchu. A chvilka se začala protahovat. Cody měl hlad, padala tma, mlha, došla nám medovina, lilo a na nás se posměšně usmívala blátivá prudká cesta do kopce, jejíž vrchol začal mizet v mlze a tmě. A tam padlo rozhodnutí to vzdát. Padla na nás trudnomyslnost. Dalo se to dojít, jistě. Jen pár kiláků. Tolik, kolik chodíme na vycházce po obědě. Všichni jsme byli zdraví a síly na těch několik kilometrů by se našly. Ale vůle nebyla. Těžko se to zpětně popisuje, ten stav mysli během asi hodinky a půl strávené v úvahách pod přístřeškem, kdy byl člověk blízko absolutní blaženosti a hned zase tak na dně, jako dlouho ne. A tak jsme vzdali náš první doktrekking jen několik kilometrů před cílem z důvodu nedostatečné vůle a chuti bojovat s bahnem a výmysly počasí...
0 Comments
|